Třikrát denně Pooja - život s hinduisty

Abychom se vyhnuli oslavám dne republiky, odjíždíme s rodinou na pár dní na chalupu. Vážně by mě zajímalo, jestli by si někdo z Čechů koupil chalupu, kam cesta autem trvá osm hodin. V autě jsme jeli napraní jak sardinky, a to hlavně proto, že jsme s sebou vezli i sluhu. To abychom si třeba nemuseli vařit čaj sami nebo tak. 

Cestou jsme se zastavili na zmrzlinku. Lžičkou jsem vydlabala poslední kousky kandovaného ovoce s mraženou vanilkou a spořádaně uklidila obal do batohu, zatímco ostatní otevřeli okýnko a mrskli obalem na zem. ,,No, No, No,´´ křičím a chytám se za hlavu. Rishabhova mamka tvrdí, že je tu rekonstrukce a stavaři to určitě uklidí. ,,Kdyby to někdo uklízel, není celá Indie taková skládka,´´ myslím si v duchu, ale raději neodmlouvám, jen se toho svého obalu prostě nechci vzdát, a tak ho vezu až do cíle. 

Do Nainitalu přijíždíme v noci po vystoupání serpentin. Je tu chladno. Čerstvý horský vzduch. Docela příjemná změna klimatu, myslíme si, než jsme zjistili, že je vevnitř stejně jako venku. Zatímco je ve zvyku, že spí celá rodina pohromadě v jedné místnosti, my jsme dostali vlastní pokoj. Je to sice cimra přímo vedle kuchyně, ve které se od rána vaří a do noci uklízí, a tak nemůžeme nerušeně spát, ale máme vlastní koupelnu, a na tyhle poměry celkem i soukromí. Občas přemýšlím, jak se v Indii souloží. Jsou tři možnosti: Buď se nesouloží vůbec, jenže tu hned zavrhnu, děti se tu totiž rodí. Nebo se souloží tak, že se na to ostatní dívají. Nebo se souloží jen hodně málokdy, když to konstalace hvězd dovolí a náhodou třeba nikdo není doma. Vzhledem k tomu, že jsou v pokoji tři stupně, v kuchyni je pořád plno a každých deset minut si sem někdo chodí pro mouku či rýži, nemusíme souložení na pár dní řešit ani my. 

,,Open the door , please´´, nás budí každé ráno. Vyhrabeme se tedy ze spacáku, odhodíme dvě peřiny a se ztíženou pohyblivostí třech navrstvených legín, otevíráme dveře. V zimě často ležím v posteli a říkám: ,,Mě se ještě nechce, ještě chvilku.´´ Je to hlavně proto, že je v posteli pěkně teploučko, v pokojíčku vytopeno, a venku mráz. Tady to vyjde úplně na stejno a na terasu pronikne alespoň pár slunečních paprsků.

Přijeli jsme, abychom založili hinduistický chrám. Rishabhova rodina má v Nainitalu chalupu a velký pozemek, na němž budují turistický resort. Zatím je vše ve výstavbě, pokoje, wellness i meditační centrum. Tento týden se však má stát něco speciálního pro celou jejich rodinu, a ačkoliv je to pro nás nadmíru nepochopitelné a nové, rádi se přiučíme novým tradicím a kultuře. Ostatně, to je důvod, proč cestujeme.

Na zahradě jsou kromě zastřešených domků tři vybetonované podstavce, na nichž se tyčí mramorové sochy hinduistických bohů. Ty sochy jsou vytesané z jednoho kusu kamene a váží tolik, že je ani šest chlapů nezvedne (asi si dokážete představit, jakou mají hodnotu) . V těchto místech plánují majitelé zřídit hinduistický klášter, kam se mohou přijít modlit nejen návštěvníci resortu, ale i široké okolí, místní lidé z vesnice a hor. 

Dnes přijedou z Dillí čtyři bráhmani (kněží) a vnuknou sochám život. Socha je zatím jen socha. Aby byla bohem, ke kterému se můžete modlit, je potřeba třídenního rituálu, kvůli kterému jsme tu. Byli jsme přijati jako součást rodiny, jako součást bráhmanské kasty a cítíme se opravdu tak, jako bychom se v Indii narodili a jako bychom snad věřili v boha. Se vší empatií, kterou v sobě máme se totiž snažíme porozumět tomu, proč tohle ti lidé dělají, proč je to pro ně tak důležité, a co jim to přináší. Odpověď je jasná: Jsou šťastní. Ono nakonec na tomhle světě jde jen o jedno, o to, být šťastný a ať už toho člověk dosáhne jakkoliv, je mi milejší dívat se na šťastné lidi, co věří v ,pro nás, stupidní bohy, než na nadávající škarohlídy, kteří umí jen plivat jed kolem sebe.

První den nás čeká večerní Pooja, rituál, který jsme už jednou dělali. Možná si pamatujete, jak jsem psala o Pushkaru a jejich svatém jezeře, obrali nás tam tenkrát o 500 rupií. Nyní je to však jinak. Nejsme proti bráhmanům, jsme s bráhmany, vlastně jsme sami bráhmany. V meditační místnosti zdobíme oltář. Obrazce se dělají z barevné rýže, mangových listů, květin, kokosů a svíček. Krásně to tady voní. Mysleli jsme si, že si sedneme dozadu a budeme se jen dívat. Jenže tady nejsme na přednášce na ZČU, účastníme se důležité ceremonie. Bráhmani zpívají mantry, vyhrávají na bubínky, a my jsme jako v transu. Pooja probíhá asi nějak takhle: Kněz něco zpívá, nastavíte obě dlaně, vsype do nich květiny, vy je odhodíte na oltář, vsype vám do dlaní rýži, odhodíte ji na oltář, a někdy se to opakuje klidně desetkrát, potom vám prsteníčkem namalují tikku na čelo (červená tečka), vmáčknou do ní rýži a kolem levé ruky omotají červenožlutý provázek. Potom dáte Bráhmanovi nějaké peníze (stačí 10 rupií) a on je položí na oltář. Na závěr jsme vyfasovali mističku s ovocem či sladkostmi, které byli připraveny na oltáři. (God blessings) Já teda nevím, já jsem sama viděla, jak jsme tam to ovoce dávali, tak úplně nevím, jestli přiletěl bůh a dal mi jablko. Ale, psst, mlčím. Možná se to bere tak, že když si to bůh do nějaké doby nevezme, tak to člověku jakoby daruje? Těžko říct. 

Šíleně prší. Jsme zmrzlí na kost. Neteče teplá voda a nemyli jsme se dva dny. Prý nám v koupelně vymění bojler. To už se s Jirkou smějeme nahlas. Jsme v Indii dva měsíce a už nám podruhé mění bojler. Zachumlaní v nejteplejším oblečení postáváme na terase a čekáme až přestane. Bráhmani venku rozdělávají oheň, ale s mokrým dřevem se jim to nedaří. Začali padat kroupy. Jsou velké jako hrachy, možná ještě větší, a tak se před bombardováním schováváme do altánku, a modlíme se, aby se oheň povedl.

Hanuman

Dnes je potřeba zazpívat sochám mantru, jež je přes noc oživí. Musíme jim kusy látky zakrýt oči, asi aby neviděli, jaké pohromy se na tom světě dějí, když zatím nedokáží lidem pomoci. Střiháme tedy slabý kus červené látky a vážeme ji každé soše přes oči. Soch je celkem 9. Konečně se povedlo rozdělat oheň a i přes časté výpadky elektřiny uvařit v konvici čaj. Sedím u ohně, zahřívám si prsty na nohou a přemýšlím o dětství na táboře. Jak já jsem nesnášela tábor. Všichni mě šikanovali, byli na mě ošklivý, nemohli jsme se tam mýt každý den, koupali jsme se v potoce, byli tam slimáci a ještěrky, a jedli jsme hnusný jídlo. Fuj. ,,No a vidíš to Kiko, teď to děláš dobrovolně a ještě na druhý straně světa.´´ Něco na těch táborech i přesto bylo fajn. Kytara a písničky, které znají všichni. Hinduistické mantry neznáme, kytaru nemáme, a tak jdeme brzy spát. Zítra nás čeká velký den.

Jakoby snad sluníčko tušilo, že nás dnes čeká den D, kdy bohové pohlédnou poprvé na svět z těl těchto soch, vykouklo a svítilo. I přesto byla zima, foukal vítr a rozhodně nebylo počasí na letní šaty. Čeká nás však slavnostní rituál, na který si musím obléct saree. Nevím, zda jste to už viděli rozmotané, ale je to v podstatě delší podprsenka a metr široký, pět metrů dlouhý šál. Ačkoliv je to pro mě podruhé, co se oblékám do saree, nemám tušení, jak se do toho leze. Pomáhá mi tetička. Nejprve zastrkat, potom přeložit, sedmkrát, tak ne, to je moc dlouhý, tak tedy osmkrát přeložit, obtočit, přehodit. Jasný, ne? Vzhledem k tomu, že jsem tohle saree dostala, a horní díl mi moje adoptivní indická maminka Renu nechala dokonce přešít, měla bych se to naučit. (To s tím šitím byla taky docela sranda, švadleny mají šicí stroj přímo na ulici, z kapsy vytáhnou metr, hned na tom začnou dělat a během patnácti minut máte padnoucí blůzku, která byla ještě před chvílí o dvě čísla větší).

Nejprve musíme vykonat další Pooju. Tentokrát jedeme do chrámu v horách, který je kompletně ověšený zvonky všech velikostí. Prý si můžeme něco přát, a když se to přání splní, přineseme jeden zvoneček. Bráhman v malé kukani nás přijal k modlitbě. Nejprve se modlíme k místnímu bohu, poté k Hanumanovi, k Parvati a ještě k nějakým dalším. Dostali jsme ťupku na čelo, provázek na ruku, zaplatili deset rupií a jeli zpět k našemu skoro chrámu.

V saree je mi taková zima, že proklínám všechny svatý. Táhne mi na záda, a vzpomenu si na babičku, jak vždycky říkala: ,,Hlavně ty ledviny, ať máš v teple.´´ No nemam je v teple, když mají tak blbý oblečení a je tu pět stupňů žejo. Krucinal. V chrámu probíhá další Pooja. Květiny, rýže, mantry, pocákali nás vodou a čelo nám celé přetřeli na žluto. Je načase probudit sochy. 

Stahujeme sochám pásku z očí. Prý má každý hinduista nějakého boha, svého ochránce, patriota. Rishabh má Hanumana. Já jsem si vybrala Šivu. Ani nevím proč. Žije v horách, je modrý, má dvě děti, a je to jeden z mála bohů, jehož jméno si pamatuju. Kněží zpívají mantry, ostatní se přidávají, je potřeba sochy omýt vodou, poté na ně patláme jogurt, poléváme je mlékem a omýváme. Prsteníčkem kreslíme mezi oči tikku (Proč prsteníček? Je to prst, který je prý přímo spojen se srdcem), vtiskneme trochu rýže a sochy otíráme bílým ručníkem. ,,Sakra, ty mají víc hygieny, než my. Myli jsme se zatím jen jednou, když nainstalovali bojler, výjimečně fungovala elektřina a ohřála vodu, kterou nikdo jiný ještě nestihl použít,´´ pomyslím si.

Následuje oblékání soch. Každá socha má svoje oblečení, šperky a doplňky, které se alespoň dvakrát ročně mění. Většinou před důležitými hindu svátky. Na podzim je to Diwalli a na jaře Holi. Vlastně skoro jako u nás Vánoce a Velikonoce. Když jsou všechny sochy krásně oblečené, zapaluje se oheň ze speciálního dřeva (docela dost drahého dřeva). Do ohně se sype směs, ve které je snad všechno. Zalévá se to rozpuštěným máslem. Zpívají se mantry. Rituál je po třech dnech dokonán. 

Šiva a Parvati

Následuje společná večeře, na kterou jsme pozvali i lidi z vesnice. Jí se rýže, placky, zeleninové curry, jogurt, sladká kaše, idli, a tak. Ráno odjíždíme zpět do Dillí, kde si o patnáct stupňů přilepšíme.