Kde a jak koupit pivo?

V Čenaji jsme se ubytovali přes couchsurfing u mladého páru, už jen proto, abychom zjistili, jak je možné, že spolu dva Indové bydlí před svatbou. V Indii funguje couchsurfing zatím nejlépe ze všech zemí, které jsem zkoušela. Stačí zadat public trip a během pár hodin nám přišlo asi dvanáct nabídek na přespání. Yogesh a jeho přítelkyně rádi cestují, nedávno byli v Kambodže a Indonésii, a tak se stali našimi favority.

PIVOOOO

Bydlí v podobné komunitě, jakou byla Megapolis v Pune, jen o něco menší. Celý objekt je hlídán security a pustili nás dovnitř, až když jim Yogesh potvrdil, že nás očekává. V areálu jsou dětská hřiště, bazén, posilovna, školka a další vymoženosti na využití volného času, kterého má každý Ind až až.

Byt je obrovský, čistý, ale docela bez nábytku. Nevidím žádný gauč, pohovku, ani matraci. Naštěstí máme celé tři měsíce karimatku z boku krosny, kterou jsme zatím použili asi jen jednou, tak máme i trochu radost, že se konečně využije. Kdybych si jí nekupovala před odletem, a nebyla tak drahá, tak jí dávno někde vyhodim.

První debata s našimi couchsurfery začíná zcela otevřeně. Zajímá nás, jak je možné, že spolu bydlí a přitom nejsou oddaní. Chodí spolu asi pět let, společně cestují, pracují ve stejné firmě a jejich vztah je pro rodiny tajemstvím. Zůstáváme na ně koukat s otevřenou pusou, jak moc velcí rebelové to vlastně jsou. ,,Takže se vaše rodiny neznají?´´ ,,Ne´´. ,,A plánujete svatbu?´´ ,,Kdoví co bude´´, podívá se na mě smutně. Z konverzace mi bylo hned jasné, že jim rodiče hledají partnera z jiného společenského okruhu a určitě by chtěli, aby jim partnera domluvili sami. Zatím tedy rodičům tvrdí, že mají na vdávání čas, že chtějí ještě studovat, apod. Přitom jsou pět let spolu a možná se budou muset rozejít, až jim rodiče někoho vhodnějšího vyberou, to je šílený. Stejně tak to má většina mladých Indů, žijících v Evropě. Jsou úplně normální studenti, jako my. Chodí na párty, pijou, mají holky. Jakmile se ale vrátí do Indie, dostanou přidělenou ženu a hotovo.

Ráno Yogesh odjíždí Uberem do práce a nás čeká horký letní den v Čenaji. V Indii je Uber tak levný, že se ani nevyplatí vlastnit auto nebo se hnát za MHD. Máme spálená ramena, čela i nosy a před sluníčkem se není kam schovat. Za poslední peníze se snažíme v lékárně sehnat opalovací krém. ,,Before sun, before,´´ ukazuji lékárníkovi, co chci. Nejprve se na mě dívá jako když to nikdy neviděl a potom ze skladu donese asi dva krémy s faktorem. Nezbývá než věřit, že fungují. Je to spíš taková pasta, ze které vytéká růžová tekutina. Vůbec se to nevsakuje do kůže. Celá bílá se sunu podél zdí, u kterých je stín. Odpadky v potoce smrdí jako bolavá noha, čím víc svítí slunce, tím je ten smrad větší. Už toho mám úplně plné zuby, nechce se mi nikam chodit, ani vidět žádné památky. Za poslední tři měsíce jsem viděla víc chrámů než za celý život. V bytě však celý den zůstat nemůžeme, a tak vyrážíme podle plánu do města.

potůček v centru města

Yogesh nám sepsal čtyři místa, která bychom mohli navštívit a dokonce mi k tomu v googlu vytvořil i mapku. Je škoda, že mapka neříká, jak se v Indii chytá MHD. Už půl hodiny stojíme na zastávce a máme pocit, že nepřijel vůbec žádný bus, ačkoliv jich mělo projet minimálně deset. ,,Hele to je divný, sleduj ty lidi pořádně,´´ koukám kam mizí. Autobus přibrzdí, a mladý kluk naskočí. Áhá. Takhle se to dělá. Prostě naskočit. Nojo, jenže do kterého busu, když na nich nejsou čísla a my nevíme, kterým máme jet? Achjo. 

Ptát se Indů, který autobus tam jede, je úplně zbytečný. Oni sice člověku rádi poradí, ale většinou to neví, a tak nás posílají úplně jinam. Ind nikdy neřekne, že neví, protože vám chce poradit, a tak si radši něco vymyslí.Nakonec jsme se po dvou hodinách dostali do centra, abychom konstatovali, že tam stejně není nic zajímavého, a šli se sednout do klimatizované restaurace.

Čenaj leží na pobřeží indického oceánu, skoro naproti Srí Lance, na kterou se zítra chystáme. Chceme se podívat na pláž. Na západním pobřeží, na plážích GOA, jsou pro koupání ideální podmínky. Na Maledivách i na Srí lance taky. V Čenaji jsou jen smradlavé ryby, písek plný střepů a odpadků a rybářských lodí. Po dlouhé promenádě procházíme až k soše Gándhího. Rybáři bydlí přímo na plážích v chatrčích z plechu, dřeva nebo igelitu. Smějeme se představě: ,,Mám vlastní dům, přímo na pláži,´´ a zacpáváme si nosy. Každodenní rutinou mužů je ulovit co nejvíce ryb. Každodenní rutinou žen je sedět u silnice na špalku, na dřevěnou desku ryby rozložit a prodávat. Často mají na koleni či u prsa dítě, zatímco polévají leklé ryby slanou vodou. Koupit se tu dá vážně všechno, krevety, krabi, rejnoci, žralok a desítky druhů ryb.

místní ženy v MHD

Chceme na večer koupit pivo. Většinou pro couchsurfery něco vařím, ale protože z vegetariánských českých jídel znám jen palačinky a bramboráky a Yogesh nejí ani vejce, jsem v koncích. Na vaření prdím, bude pivo. Nojo, jenže ono vůbec není jednoduché ho koupit. Alkohol se prodává jen ve specializovaných obchodech. Cestou domů tedy koukáme do mapy, kde by se mohlo nacházet nejbližší pivo a nadáváme, že v Česku se dá koupit i ve školní jídelně nebo v nemocniční kantýně, tak co tady nadělaj. Nakonec honbu za pivem vzdáváme a prvním autobusem se vydáváme zpět.

V googlee mapách pečlivě sleduji modrou, pohybující se tečku. ,,Hej, stop, please,´´ volám na řidiče, který  naší zastávku úplně ignoruje. Jeden kluk vyskakuje z autobusu, když stojíme v zácpě, ale než se rozkoukáme, autobus nabírá znovu plnou rychlost. ,,Doprdele´´, nadáváme, když se pěšky musíme vracet na hlavní. Už se setmělo a neradi chodíme po Indii za tmy. Všude běhají potulní psi, a já se psů bojím. Nedá se nic dělat, musíme se vrátit na hlavní. Po cestě jsme narazili na celkem evropský supermarket, a tak zkoušíme štěstí. ,,Beer? Do you have beer?´´ Prodavačka kroutí hlavou. 

,,Hey guys, do you want some beer?´´, oslovil nás asi třicetiletý kluk. No jasně, že chceme pivo, jenže v Indii se nikde nedá koupit. O pět minut později už sedíme v jeho autě a veze nás do obchodního centra. Pracuje nedaleko v hotelu, ve kterém sice mají všechny druhy piv, ale šíleně drahé, a tak si pro své jezdí do obchoďáku. Liquer shop se nachází v prvním patře a za čtyři lahváče platíme pomalu dvě stovky, tak nějak chápu, proč Indové tolik nepijou.

V devět večer jsme se konečně dokodrcali autobusy domů. Máme posledních čtyři sta rupií, a tak si k večeři kupujeme jen chleba se sýrem, aby nám zítra zbylo dost peněz na Uber, který nás odveze na letiště. Yogesh pozval ještě další dva kamarády. Ranjani nám hrála na kytaru, popíjeli jsme pivo, jedli toasty a připadali jsme si chvílema zase jako na koleji. Kolem půlnoci jsem už neudržela otevřené oči. Přesunula jsem se tedy na karimatku o pár centimetrů vedle a usínala. Ten večer byl fajn. Jirka hrál na ukulele, i na kytaru, a zpíval. Já mám moc ráda, když hraje a zpívá, jenže on se většinou stydí. A tak jsme třeba v létě vezli ukulele na Lowcostrace a za celou dobu mi zahrál jednou, a to ještě tak, že jsem se nesměla dívat, mohla jsem jenom poslouchat.

domy na pláži

V šest zvoní budík. Balíme všechny naše věci, popíjíme černý čaj a loučíme se po dvou dnech se skvělými couchsurfery. Uber nás vyzvedl okolo osmé přímo před domem, a ačkoliv neuměl anglicky, dovezl nás na letiště…