Temné časy, začleňuji se mezi ,,normální´´ lidi

Všichni je máme, ale nikdo o nich nepíše, ani o nich nemluví. 

Instagram jsem si smazala už v loňském roce, ale když si vzpomenu na fotky, které jsem tam dávala, asi jsem nikdy nepřispěla chlebem s máslem, roztrženou sukní, posmrkaným kapesníkem, rty, plnými oparů nebo neúspěšnou zkouškou. A to, že se tyhle věci dějí v mém životě pětkrát častěji, než koktejl u Eiffelovky, to vem čert.

Rádi sdílíme úspěchy, šťastné okamžiky a radosti. Pokud se našim přátelům také zrovna daří, tak nám to přejí. Ti, kterým se zrovna tak dobře nevede, pukají závistí a raději si vás odeberou z přátel či ze sledování. Tak já jdu prolomit tyhle ledy, jdu napsat o temných časech. 

Tahle fotka ve mě evokuje představu, jak tenká je hranice mezi přítomností a minulostí.... stačily by dva kroky...

Poslední dva měsíce jsem na blog nenapsala ani čárku. Pokud něco píšu, pak o minulosti. Píšu o tom, jak jsme projeli Itálii od jihu na sever, jak jsme stopovali přes Pyreneje, jaké to bylo v Nepálu a co obnáší Indická svatba. Občas o cestování mluvím. Rozhodla jsem se splnit si sen, objeli jsme s Jirkou ČR s pár cestovatelskými přednáškami o Indii a Nepálu. Sem tam koukám na mapu na zdi a plánuji, kam bych se chtěla podívat. ,,Řecko, Albánie, to by šlo..´´ brblám si pro sebe.
Není ale na čase začít žít přítomností? Permanentně se dívám na to, co bylo a nebo plánuji, jaké by to mohlo být. Jenže ono už je ... je to teď. 

Je potřeba vymyslet, co se životem. Všichni hledáme nějaké jistoty, plány. Chceme být perspektivní, užiteční, produktivní.. a hlavně - šťastní!

Po návratu z cest na mě skočila nepopsatelná úzkost. Mým snem bylo a je cestovat. Najednou sedím po pár měsících zase doma a mám pocit, jakože jsem nikde nebyla a nic nezažila, všechno je zase zpět a v mnohem horší podobě. Víte, jaký je rozdíl mezi strachem a úzkostí? Strach máte třeba z pavouků nebo ze svojí mámy, zatímco úzkost se nedá definovat, je to nepopsatelný strach z .. něčeho.

Před odjezdem jsme žili v Německu, v hezkém velkém bytě, který jme si sami zařídili. Měla jsem docela dobrou práci, kam jsem chodila jen na pár hodin týdně a přesto stačila na poplacení všeho potřebného. Ve volném čase jsem studovala cizí jazyky, jezdila na kole, chodila lézt na stěnu, vařila. Měla jsem skříň plnou oblečení, botník plný bot a police plné knih. Rozhodla jsem se ale, žít jinak. Rozhodla jsem se zvolit takovou cestu, kterou většina lidí přehlíží. Nechtěla jsem být jednou z oveček velkého stáda, a tak jsem všechno prodala, rozdala a všeho se vzdala, abych si šla za svým snem.

Zminimalizovat věci, zmaximalizovat zážitky. 

Na cestách jsem zjistila, že se dá cestovat opravdu hodně levně, a možná i zadarmo, ale není to pro mě. Vždycky jsem se trochu styděla, říct si, co chci, a když se mě někdo zeptá, jestli nemám hlad, raději ze slušnosti říkám, že ne. Vnucovat se k někomu na přespání tedy není pro mě, a přespat venku, když prší, je zima nebo se kolem potulují divocí psi, to se mi také úplně nechce. Cestování tedy něco stojí, a je potřeba mít příjem, ačkoliv bych v Asii ještě pár měsíců z přehledem přežila. 

Jsou dvě možnosti, jak mít na cestách peníze. Buď vždy pár měsíců hodně pracovat, nejlépe ve státě s vysokou hodinovou mzdou, našetřit a z těch peněz žít a nebo mít kontinuální příjem každý měsíc. O tom, jak se dá vydělávat na cestách jsem slyšela a četla už mnohé, a tak jsem si vymyslela plán, jak by se to dalo udělat.

O digitálních nomádech jste už zajisté slyšeli. Jsou to lidé, kteří k výkonu svého povolání potřebují jen počítač, telefon a připojení na internet. Hodně markeťáků a ajťáků žije v zahraničí, a vydělává v Čechách. A tak jsem spřádala plány, jak spojit své znalosti a dovednosti s výdělkem, protože já a IT? To by nešlo.

Návrat do Česka mi však veškeré sebevědomí a optimismus sebral. Asi ze strachu nebo z pohodlnosti jsem se snažila začlenit do stáda. Po dvou měsících, těsně před podpisem pracovní smlouvy, jsem si uvědomila: ,,Vážně tohle chceš dělat? Vážně zahodíš všechny svoje sny, představy, možnosti?´´ a tak jsem ji nepodepsala, vrátila se domů a rozbrečela se. 

Co vlastně chceš? Budeš podnikat, necháš se zaměstnat, budeš se válet na ÚP, dokud ti nedojdou našetřené peníze, odstěhuješ se, začneš znovu cestovat? Tyhle myšlenky se mi denně honí hlavou a já se denně rozhoduji pro něco jiného. Strach ze selhání, okolí, strach z neznáma .. mi říkají: ,,to nezvládneš, začni žít NORMÁLNĚ.´´

,,Jenže já to takhle nechci,´´ pípne malá Kika, schovaná uvnitř mě. 

,,Vždycky si měla strach. Měla si strach jít na vysokou, a nakonec jsi odstátnicovala v řádném termínu, měla jsi strach učit češtinu, a nakonec jsi během pár týdnů i překládala a tlumočila, měla jsi strach odstěhovat se do Německa, a nakonec sis tam během pár týdnů vždycky našla brigádu a ještě se naučila další cizí jazyky, měla jsi strach cestovat, a nakonec to vždycky všechno dobře dopadlo a viděla jsi kousíček světa, měla jsi strach začít psát blog, že ho nikdo nebude číst, a i přesto, že ho čte jen pár lidí, tak ho čtou rádi a dělá jim radost, měla jsi strach z cestovatelských přednášek a nakonec tě cizí lidi chválí a vzhlíží k tobě...´´ odpovídá dospělá Kika, plná sebevědomí. 

 ,,TAK SE KURVA SEBER, A JDI DO TOHO,´´ zařve hlasitě, zatímco se choulím pod dekou.

Na jedné straně stojí ustrašená malá holka, která říká: ,,a co když mi dojdou peníze, co když se mi tam nebude líbit, co když to nezvládnu, co když ....´´

_____________________________________________________________________________

,,Vždycky se dá všechno zvládnout, vždycky se dá všechno změnit, vždycky má všechno svoje řešení.´´

,,Kiko, ty nejsi taková, abys dělala v kanclu, seber se jeď někam sbírat kiwi.´´

,,Jsi jedna z nejodvážnějších holek, co znam.´´

,,Proč bys chtěla žít normálně? Vždyť ti 90% lidí takovýhle život závidí.´´

____________________________________________________________________________

Děkuji, kamarádi, že vás mám. Na světě je totiž jedna věc důležitější než peníze - VZTAHY. Díky lidem, kteří vás mají rádi, můžete udělat velké věci, mnohem větší, než za miliony korun, dolarů či eur. 

Od té doby, co jsem zpět v Praze, si denně uvědomuji, jak důležité jsou dobré vztahy mezi lidmi. Nejhorší je, zůstat na všechno sám. Ale ať se vám stane cokoliv nejhoršího na světě, pokud máte kolem sebe hodné lidi, kteří vás mají rádi, tak máte vyhráno. Tím neříkám, že se o vás vždycky někdo postará nebo vaše problémy někdo vyřeší za vás, to ne, ale bude se vám to příjemněji řešit, když budete mít kde bydlet, co jíst, s kým si povídat.. když vás někdo potěší kytkou, čokoládou, když vám někdo zavolá a když vám nabídne práci.. 

Hledat si byt nebo práci sám.. a nebo přes známý .. to je sakra rozdíl.
Můžete mít statisíce, ale na některá místa, k některým lidem se dostanete jenom přes úsměv a přátelství.. a to platí jak při cestování, tak v běžném životě.

Jsem vděčná za všechny hodný lidi a za své přátele a rodinu, které mám.

Tohle období je těžký. Sama nevím, co chci dělat. Jestli mám zase studovat, ačkoliv vidím, že je vysokoškolský titul většině lidí úplně k prdu, jestli mám začít podnikat a riskovat, že se to nemusí povést, jestli se mám nechat zaměstnat a to co vydělám, utratit za život nebo se mám sebrat a jezdit po světě s batohem, dokud nebudu chtít být normální? Tyhle otázky se mi honí hlavou několik týdnů a s odpovědí váhám.

Možná je to proto, že máme mnoho možností. Česká republika a západní svět nabízí nekonečně mnoho možností kým být, co dělat, jak a kde žít ... Můžete se svobodně pohybovat na více než 100 zemích, můžete pracovat či podnikat v jakémkoliv oboru, můžete studovat.. Partnera si můžete vybrat jakéhokoliv, bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, povolání...

Čím víc možností, tím je těžší si jednu vybrat. V Indii se narodíte do rodiny právníků - budete právník, v Nepálu se narodíte farmáři - bude z vás farmář. Partnera vybere rodina.. a je to. Neříkám, že je svoboda na škodu, to ne. Nesmírně si té možnosti volby vážím, ale možná z nás roste generace, která je vším a zároveň ničím.... Lidi nevydrží v jednom zaměstnání celý život, čím dál tím víc lidí žije single, odkládají děti, cestují.. Svět přeje těm, kteří ví, co chtějí .. :-)

Jak to máte vy? Rozhodujete se spontánně nebo zvažujete všechna PRO A PROTI? Rozhodujete se city a nebo rozumem? 

Čím dál víc si uvědomuji, že jsem všechno dělala pro to, abych měla hezké CV, abych se zalíbila a zavděčila ostatním.. a nakonec třeba to CV ani nebudu nikdy potřebovat .. stačí se jen postavit na vlastní nohy, sebrat odvahu, zahodit strach, mít na to koule..