Jak cestování prověří vztah?

Setkání s přáteli po příjezdu začínalo většinou slovy: ,,Tak co vy dva?´´ Všichni si totiž mysleli, že za naším nečekaným návratem, stojí vztahová krize. Ta na nás bohužel teprve čekala v Čechách a nemohla se dočkat, jak náš dvouletý vztah prověří.

Zamilovaní samotáři
Jsme ten typ páru, který je spolu strašně rád sám. Máme si pořád co povídat, společně jsme si vytvořili vtipy a řeč, které rozumíme jen my dva a přizpůsobovat se ostatním nás někdy vyloženě štve. Je to také důvod, proč při společném cestování plně nedoceníme couchsurfing.
Když jsem cestovala s přáteli, milovala jsem setkání s dalšími lidmi, dlouhé večerní party, toulky po barech a seznamování se s ostatními. Né že bychom zavrhli lidi a chtěli žít jen na opuštěné planetě pro nás dva, ale trávit 24/7 po boku ostatních, né uplně blízkých přátel, nás po několika dnech vždy přivádí k útěku do našeho vlastního světa.

Během letních cest po Evropě rádi spíme venku a nebo ve stanu. Mám ráda ty večery, kdy se ustrašeně zaposlouchávám do venkovních zvuků a Jirka může jako hrdina kontrolovat okolí, zda na nás neútočí prase, pes nebo úchyl. Občas jsme si ustali jen tak na karimatce a nebo v hamace, a protože je to hamaka určená pro jednoho člověka do 120 kg, tulili jsme se k sobě víc než jindy.

--> Cestování sbližuje.

stopování z rodného města

Čas
Na cestách plyne úplně jiným tempem, a to ať jsme v kterémkoliv časovém pásmu. Nikam nemusíme, nic nemusíme, prostě jen tak jsme. Máme na sebe moře času. Některé dny dlouho snídáme a povídáme si u teplého čaje klidně až do dvanácti, jiné dny vyrážíme za ranních červánků, aby nás slunce nespálilo. Dostali jsme se společně do chladných hor, na rozpálené oceánské pobřeží, i do opuštěných starověkých chrámů. V Nepálu jsme chodili do postele se setměním a s východem slunce vstávali, v Indii jsme strávili celou noc ve vlaku a v létě jsme uvízli v Srbsku na prázdné dálnici a schrupli si na trávě za benzínkou.

Protože jsme na cestách většinou jen my dva, máme všechen volný čas buď sami pro sebe a nebo pro druhého. Nikdo nám nemluví do toho, co bychom měli dělat a kam bychom měli jet. Všichni ví, že jsme daleko, že jsme na cestách, a tak nás nikdo nikam nezve, nikdo neorganizuje naše volné víkendy a my nemusíme vlastnit diář. Těch pár volných víkendů, které pracující má, se nejen uvolní do naprosté svobody, ale přibudou k nim celá volná dopoledne a odpoledne, den co den.

Ten rozdíl mezi světem na cestách a světem doma mohu konečně porovnat. Dohadujeme se už měsíc, kdy pojedeme na víkend do Německa. Je to za humny, dvě hodiny cesty. Najednou nejsme schopní se prostě sebrat a jet. Jsme dospělí, pracujeme, máme diář  -  musí se to naplánovat. ,,Tenhle víkend má táta oslavu, to nejde.´´ ,,Další víkend musím jet k babičce na chalupu´´, říká Jirka. ,,Nojo, jenže tenhle víkend mám pracovní sobotu.´´,,A já v pátek jedu na schůzku do Brna.´´

Během měsíce na cestách má člověk třicet volných dní, třicet večerů plných zážitků a neví, jestli je sobota, úterý nebo pátek, v Česku na tom ale záleží.

Mimo jiné jsme se na cestách krásně vyhnuli tomu, čemu říkám ,,dospělácké starosti´´, patří tam všechny smlouvy, složenky, pojistky a další pojmy, ze kterých dospělí šílí. My jsme se odhlásili z VZP, zařídili si cestovní pojištění (pokud je na dobu delší než 6 měsíců a pokud se během těch 6ti měsíců vážně nevrátíte do ČR, nemusíte žádné zdravotní pojištění VZP doplácet), sbalili si svých pět švestek, vážících zhruba 10 kg, pořídili letenky a bylo to. Jediným papírem nám byl pas.

sladěné outfity na cestu Evropou

Možná by si někdo mohl myslet, že se náš vztah vyhne na cestách stereotypu. Není to tak. V každém vztahu se časem vytváří určitý stereotyp, a to i přesto, že se každé ráno probouzíte v jiné posteli, s jiným výhledem a novými zážitky. My jsme třeba závislý na čaji, a tak vím, že ráno nikdy neopustíme naše ubytování, aniž bychom si udělali pořádný hrnek čaje, kdekoliv. Večer, když nemůžu usnout, čte mi Jirka nahlas z knihy, a ano, přiznávám, většinou jsou to pohádky, děláme to také kdekoliv. Každý den si dáváme chvilku sami pro sebe, Jirka se dívá na videa o autech a technice, a já si telefonuji s kamarádkami. A to mě přivádí na myšlenku:

Hádky na cestě
Rozhodně jsme se občasné ponorce nevyhnuli. Důvodů, proč se spolu nepohodneme, jsou desítky. Když nad tím tak přemýšlím, je to asi normální v každém vztahu. Jsme dva rozdílní lidé, kteří byli jinak vychováni a vstoupili jsme do dospělosti s rozdílnými očekáváními a přáními.
Když jsme žili v ,,normálním´´ světě, vytvořili jsme si metodu dopisů - když jsme se společně na něčem nepohodli, vypsali jsme to ze sebe do dopisu, který jsme si potom poslali. Bylo to jednoduché. Každý jsme bydleli jinde a mohli jsme se tak na pár dní zavřít se svými dopisy a přemýšlet, kde jsme udělali chybu a po zvážení všech chyb a důsledků také odpovědět. Na cestách jsme neměli dva počítače, tiskárnu, internet a ani dopisní papír s tužkou. Museli jsme se naučit řešit problémy hned, abychom mohli v cestě pokračovat.

Pokud šlo ,,jen´´ o ponorku, potřebovali jsme každý pár hodin sami se sebou. Někdy jsem se šla projít, jindy jsem celé hodiny volala kamarádkám, psala na blog nebo četla. Mým způsobem odreagování se je většinou kontakt s okolím, vydržím někdy i čtyři hodiny za sebou mluvit do telefonu, aniž bych se zasekla. Jirka to má naopak. Za prvé je to kluk, a kluci si přece nevolají, když se zrovna nechtějí pozvat na pivo, a za druhé je introvert. Náladu mu tedy zlepšoval youtube a všemožná videa o technice, autech, virtuální realitě a věcech, které neumím pojmenovat.

Hádky během cesty jsou ve většině případů úplně jiné než doma v klidu. Představte si, že jste tři dny pořádně nespali, horkem se potíte až na kost a na kůži vám vyskakují bolavé puchýře, všude kolem je prach a špína, lidé jsou otravní a máte neustálý strach, že vás někdo okrade. Nikde není bankomat, chcete si koupit vodu a napít se, pořád hledáte záchod, ale oni nikde nejsou, a venku se vyčůrat nemůžete, protože jsou všude lidi. Hlad. Na zádech nesete těžký batoh a ještě nemáte tušení, kde budete v noci spát. Po deseti kilometrech se začíná stmívat a situace se zatím nijak nezlepšila. Z příkopu na vás vyběhne pes. Konečně najdete hotel, ale neteče jim voda a v posteli jsou blechy, přesto chtějí spoustu peněz a nerozumí anglicky.
To se pak prostě pohádáte s kýmkoliv a kvůli čemukoliv, jen abyste si vybili zlost.. a když zrovna není přítomný nikdo, kdo by se uměl pohádat hezky česky, schytá to partner.

Když nám naši přátelé nedávno řekli, že se k sobě nastěhují, aby prověřili sílu svého vztahu, odpověděl jim Jirka: ,,prověřit vztah?´´ ,,To musíte jet do Nepálu.´´ A tak jsem z toho pochopila, že jsem prověrkou asi prošla.

Po návratu
Ta pravá zkouška vztahu na nás podle mě teprve čekala. Najít si práci, najít si bydlení, začlenit se do systému, některé své sny zahodit, na některé čekat ..... a dělat hodně hodně kompromisů. To je mnohem důležitější než vyhovět si na cestách. Na cestách můžeme být šťastní a spokojení klidně celé roky, ale jednou by tohle začlenění do systému stejně přišlo. Je potřeba vydělat peníze, zajistit si příjmy a to jednou, až budeme mít děti, a že je mít chceme, bude nutné. Možná je tedy lepší začít s tím hned a potom se na cesty vrátit s jasnou vizí a pasivním příjmem v ruce.

najít v sobě vzájemně oporu byl těžký úkol

Tolik stresu, pláče a odloučení jako po návratu z cest jsme v našem vztahu ještě neměli. Byli jsme zvyklí spolu bydlet. Na cestách jsme spolu byli den co den. Bylo těžké spolu po tolika měsících neusínat, nemít na sebe čas, nevídat se. Každý jsme se vrátil do svého vlastního života, k rodině a přátelům, k práci. Museli jsme si v sobě vyřešit spoustu věcí. Jak chceme do budoucna žít, kde a jak chceme pracovat, zda budeme cestovat, podnikat nebo se necháme zaměstnat, zda Česko, Německo nebo úplně jiná země? Byly to dlouhé týdny plné nerozhodnosti, zoufalství a čekání. Čekání na to, co s námi bude. Nakonec jsme se rozhodli nějaké osobní cíle a touhy na čas obětovat a začali se učit kompromisu.

Jsme mladí. Jednou můžeme ještě procestovat celý svět, můžeme mít kupu dětí, pracovat na spoustě zajímavých projektech, kdekoliv na světě.. ale to pouze tehdy, když se teď vzdáme svých sobeckých přání a toho, že to chceme mít hned a půjdeme společně tou pomalejší cestou.

Pronajali jsme si krásný byt v Mladé Boleslavi, kde jsem před tím nikdy nebyla. Myslela jsem si, že si nejprve město vybereme my, podle toho, jak se nám líbí a teprve potom, si v něm najdeme práci. Ve světě dospělých to ale chodí jinak. A ve světe inženýrů je Mladá Boleslav rájem. Pomalu ale jistě buduji od 1.6 své malé podnikání, starám se o svoji první domácnost, konečně vařím a experimentuji v kuchyni tak, jak se mi o tom vždy snilo, po večerech si užíváme klid vlastního bydlení, televizi, knihy a to, že můžeme po bytě běhat nahatí. No není to zas tak špatné. Vlastně i tohle je pro nás výstup z komfortní zóny. Báli jsme se života dospělých a tak jsme hned po studiu utekli na cesty, teď se tomu už nevyhneme a uvidíme, co následující měsíce přinesou. Naštěstí i v Jiříkově práci dávají dovolenou, a tak se těšte na srpen a na zážitky z dvoutýdenní cesty stopem.

Kam?

Uvidíte. :-P

Bude nám stačit ročně 5 týdnů dovolené ?