Lednové vyhoření

Celý leden mě provázela nechuť k práci i ke všem aktivitám. Nevím, zda je to počasím, vyčerpáním anebo pandemií, a vším, co s ní souvisí. Od Silvestra jsem neměla chuť dělat vůbec nic. Jakékoliv vymýšlení nových projektů a jakýkoliv seberozvoj se zastavil. Přinutila jsem se stěží k tomu, abych zapracovala na tom, co udělat musím. Má práce a mí klienti tím samozřejmě, pevně věřím, nijak netrpěli, ale já osobně ano. 

Cítila jsem, že nemám potřebnou chuť do života, se kterou umím vstát. Nechtělo se mi nic. Byla jsem paralyzovaná zimou vevnitř i venku a zejména náladou panující na všech sociálních sítích. Kam jsem se podívala, tam negativní komentář. Je jedno jestli bojujete za roušky anebo proti rouškám, jestli fandíte Babišovi anebo ho nenávidíte, anebo koho volíte. Schytáte to. Jasně. Politika, nemoci a aktuální situace ve světě jsou vždycky nebezpečná témata. Přestala jsem se k nim vyjadřovat pár let zpátky, a ze svého osobního profilu už neřeším opravdu nic. Myslíme si s Jirkou svoje, žijeme si tak, jak si myslíme, že je to správné, a nikomu náš názor necpeme. Ačkoliv by mnohdy byl užitečnější, než jen taková ty videa za statisíce tipu: Chraňme planetu, uvědomte si, že vymíráme! , ale nikde žádné tipy, rady a doporučení, jak to zlepšit, jen výkřiky do tmy. 

No nic. To by bylo jiné téma. 

Já jsem chtěla mluvit o tom, že naprosto chápu, že kontroverzní témata, mají i kontroverzní debatu v komentářích. Ale poslední dobou se objevuje kontroverzní (až sprostá, ošklivá, a nechutná) debata pod jakýmkoliv článkem, příspěvkem, fotkou či videem. 

Čím to je? Proč jsou lidé tak zlí? 

Komentáře na pravopisné chyby, kritika za chybějící čárku, ,,hate'' za pokapaný talíř, nadávky za fotku s ušmudlaným zrcadlem, kritika toho, že je někdo doma, kritika toho, že někdo doma není. Nadávky, návrhy na zlepšení i připomínky, jak to dělat lépe.

Zapomněli jsme na to, že na druhé straně monitoru sedí také člověk? Zapomněli jsme na to, že každé video, každá fotka a každý příspěvek napsala anebo zveřejnila živá bytost? Že dostane ta bytost upozornění, a že všechny ty sprosté nadávky čte? Chováme se k sobě na internetu jako nelidská hovada, ve kterých nezbyl kousek slušného vychování, a to jen proto, že můžeme. Je mi z toho špatně. Prohloubilo to moji lednovou depresi natolik, že jsem neměla sebemenší chuť něco sdílet. A zkušenost mých kamarádek je podobná. 

Nechceme číst negativní komentáře na podcasty, videa, anebo články, které tvoříme jen tak pro radost v našem volném čase. 

Nechceme, aby nám lidé nadávali, a nechceme si každé slovo po sobě číst stokrát, aby nám náhodou někdo nevytkl, že jsme úplně blbé, protože nám někde chybí čárka. (Mimochodem si myslím, že nejvíce kritiky píší ti, kteří ani nedokončili SŠ).

Lidé, kteří tvoří něco hezkého, atraktivního a zajímavého pomalu tvořit přestávají. Bojí se. Bojí se toho, že jim někdo bude nadávat, a že se jejich práce někomu nebude líbit. Ačkoliv se tisícovce lidí líbí, zatímco dvěma anonymním účtům se skrytou fotografií ne. 

Tím, že se celý svět přesunul do online prostředí, vznikla mojí práci obrovská konkurence. A já jsem zase konkurencí pro ně. Spousta lektorů a učitelů přišla o práci. Spousta lidí, kteří předtím možná ani nebyli učitelé a lektoři, přišla o práci. Vzpomněli si na to, že docela dobře umí cizí jazyk, a začali ho učit. Začali podnikat. Začali dělat cokoliv, aby se nějak uživili, než budou moct dělat to, co momentálně nemohou. 

Jsou dva způsoby, jak se k tomu postavit. Nabídnout jim pomocnou ruku a své know-how. Anebo je potopit a kritizovat je za to, že nemají dostatečné vzdělání a kvalifikaci a certifikáty na to, aby někoho učili. 

Je mi špatně z toho, že vůbec někoho napadne ta druhá možnost. 

Můj táta vždycky říkal: ,,Kdyby se každý staral sám o sebe, tak by to bylo nejlepší.''

A já bych k tomu dodala: ,,Buď ať se stará každý sám o sebe, anebo ať ostatním nabídne pomocnou ruku!'' , ale podkopávat práci ostatních kritikou, negativismem a kopat do ostatních jen proto, abych si sama zvedla sebevědomí, to je opravdu příšerný. A takových lidí bohužel existuje spousta. 

Každopádně jsem začátkem ledna i já sama začala pochybovat o svých kvalitách. Čím více kritiky, tím více jsem si ji brala k srdci. Na jednu stranu jsem věděla, že je moje němčina tisíckrát lepší než v době, kdy jsem v Německu na univerzitě skládala C1 certifikát, a na druhou stranu jsem dobře věděla, že mám od rodilých mluvčí stále daleko. Každý na mě a mé výslovnosti pozná, že nejsem Němka. Občas nějaké slovíčko nevím, a musím si ho vyhledat. Někdy dělám pravopisné chyby, a musím si vyhledávat, jak se slova píší. Spoustu slov neznám, a nikdy jsem je znát nepotřebovala.

Asi bych neměla učit. Neměla bych to dělat. Měla bych počkat, až se zlepším. 

Tohle mi běhalo hlavou celý leden. Myšlenky na to, že s tím seknu. Myšlenky na to, že bych neměla učit němčinu, když v ní sama nejsem dokonalá. 

Až mi nakonec došlo: Chtějí po tobě tvoji studenti dokonalost? Platí tě za to, že budeš bezchybně psát texty, a že vysypeš z rukávu každé slovíčko, na které si vzpomenou? NE. 

Kdybych čekala na AŽ .. , tak nikdy nic dělat nezačnu.

Uvědomila jsem si, a sama sobě říkala: ,,Studenti tě platí za to, že je naučíš to, co sama umíš! Za to, že stráví příjemný čas u učení, které je bude bavit, a né nad učebnicí. Za to, že jim dodáš motivaci, že se to naučit zvládnou, a za to, že je budeš podporovat v tom, aby to zvládli.''
 Už ti někdy nějaký student řekl, že tvoje němčina není dost dobrá? NE. Už ti někdy nějaký tvůj kamarád, rodilý mluvčí, jehož je němčina rodným jazykem, řekl, že tvoje němčina není dost dobrá? NE. Stalo se někdy, že jsi studentovi neuměla něco vysvětlit? NE. 

Uvědomila jsem si, jak by se mojí konkurenci snadno a rychle povedlo mě odstranit. Jak snadno se umí dotknout místa, kde jsem citlivá. Jak bych se bez přemýšlení vzdala toho, co buduji už dva roky jen proto, že si někdo vybíjí svoje problémy. 

Když vás totiž někdo kritizuje, a hejtuje, tak to není proto, že máte vy nějaký problém, ale proto, že má ten člověk nějaký problém. 

Pokud by tento článek četl někdo, kdo se bojí sdílet svoji práci na internetu, aby nebyl kritizován, překonejte to! Nesmíme se nechat zdeptat lidmi, kteří nás od toho chtějí odradit. Oni se jen bojí, že se nám bude dařit lépe, než jim samotným. 

Dle mého názoru je však lidí na světě tolik, že pokud děláte svoji práci dobře, vždycky si klienty najdete. Vždycky! I kdyby byla konkurence sebevětší, vždy ji buď neřešte anebo jí pomáhejte. Vy vždy budete o krok napřed! Vždy to budete dělat jinak, než ostatní, protože svoji osobnost a sympatie nikomu nepředáte, i kdybyste se snažili sebevíc. 

A tak ačkoliv mají některé lektorky kupu certifikátů, diplomů, škol a titulů, mají stále neobsazené kurzy, a mají potřebu kritizovat moji práci, místo aby se zeptaly na radu, kterou bych jim ráda dala. 

A co se kvalit služeb týká, existují ve všech oborech ti dobří a ti špatní. Existují kadeřnice, které vás ostříhají za stokorunu, a také ty, kterým zaplatíte v řádech tisíců. Existují cukrárny, kde si sníte laskonku za 15,- ,  a také ty, kde kousíček dortu vyjde na desetinásobek. Proč by to u práce na internetu mělo být jinak? Ať si klient sám vybere kvalitu a cenu, kterou chce. 

Měla jsem neutuchající potřebu se k tomuto vyjádřit, a psychicky očištěná vstoupit do měsíce února s chladnou hlavou. A s předsevzetím, že si nebudu brát osobně to, co se mě osobně přímo netýká!