Níjar - Španělská vesnice v horách

Vůbec nechápu, proč říkáme přísloví: ,,Je to pro mě španělská vesnice.''


V jedné jsme totiž zrovna strávili 37 dní, a zmatení jsme nebyli. Zajímá vás, jaký život v takové malinké vesničce je? 

To, že se život na vesnici a ve městě liší, to je jasné. Tak je to i u nás v Čechách. Chtěli jsme si proto vyzkoušet při našem půlročním pobytu ve Španělsku co nejvíce druhů bydlení. Od centra Malagy po dovolenkové apartmány na pobřeží, menší město s místními, až po vesničku, kde na turistu nenarazíte. Obzvlášť teď, v době covidové a mimo sezónu. 

Objevili jsme pronájem řadového domečku v malé vesnici nad Almérií, Villa Níjar pueblo. Jeden domek jako druhý, bílé kostky s rovnou střechou, žlutými či modrými okenicemi, skoro jako z instagramu. Náš byt se nachází přímo v centru dění (né, že by se tady něco extra dělo). Bydlíme vedle kostela, a tím vedle, myslím opravdu vedle. Každé cinknutí zvonu slyšíme jako první ve vesnici. Zvony na kostele cinkají každou čtvrt hodinu (jeden úder na čtvrt, dva údery na půl, tři údery na tři čtvrtě a čtyři údery na celou - ke kterým přibude ještě gong, odpočítávající kolik je). Nejlepší je to o půlnoci - čtyři údery, následující dvanácti údery. A v pravé poledne k tomu ještě vyhrává písnička Ave Maria. 

ložnice - rural life

První den jsme byli nadšení. To ticho. Ten klid. Vnímáte úplně jiné zvuky a události než ve městě. 

Jak jsem již zmínila. Žijeme v centru dění. Centrum dění je kostel a malé náměstíčko naproti s radnicí a tapas barem. V kostele se koná každou neděli mše, občas se koná i v týdnu ve večerních hodinách a na velikonoce byla dvakrát denně - viz Santa Semana - Andalusie

Španělé fungují úplně jinak než my, čehož bychom si bývali skoro nepovšimli, kdybychom zůstali ve městě. O jejich siestě jste už zajisté někdy slyšeli, ale ve velkoměstech se na ní už dost peče. Můžete si jít nakoupit v podstatě kdykoliv, jídlo sežene také v kteroukoliv denní dobu - minimálně v McDonald anebo BigBurgeru apod. Nojo, jenže tady na vesnici je to jiné. Pravý španělský život. 

kuchyně s obývacím pokojem

Vstává se kolem osmé či deváté, a do deseti se snídá. Španělé často snídají venku, což si myslím, že kromě brunche v neděli málokterý Čech dělá. Typickou snídaní je bagetka, houstička s rajčátky anebo něco sladkého a káva. Káva se španělsky řekne café, a slovíčko cava znamená sekt. 

Obědvá se mezi druhou a čtvrtou, ale z naší zkušenosti (naši sousedé), je to spíš později, takže klidně v půl čtvrté, ve čtyři, to není žádná výjimka. Buď jdou do restaurace anebo se nají doma. Okolo páté hodiny se zavírá kuchyně ve všech restauracích a barech. Buď zavřou úplně anebo zavřou kuchyni a podávají jen pití, k tomu maximálně oříšky a olivy.

Kuchyně se otvírá znovu kolem osmé.
(Na nás docela pozdě, ale Španělé večeří až po deváté, spíš v deset.)

Naši neznalost španělské kultury umocňoval po dlouhé měsíce covid a restrikce proti šíření viru. Většinu času se otevíralo pouze do šesti hodin, později do deseti, a tak se i španělská kultura musela lehce přizpůsobit tomu, jak vláda velí. Nakonec jsem však pravé Španělsko poznali.
Otevřeli se bary do 22.30.

Prodané zboží se zapisuje do sešitu - ručně. Žádná kasa, účtenky ani EET.

Kromě toho mají siestu samozřejmě i obchody s potravinami, takže mezi druhou a pátou si v místní sámošce bohužel nenakoupíme. Můžeme jít do restaurace. A naopak po páté hodině nám nikde neuvaří, a můžeme si jít nakoupit do Sparu. Hlady člověk neumře, ale není to tak ,,uživatelsky'' přátelské jako u nás v rodném kraji. (Neděle je zavřeno úplně). 

V místním obchodě se bez znalosti španělštiny člověk neobejde. Anglicky nikdo nemluví, případně mluvit odmítá, a nejedná se o samoobsluhu (z poloviny). Maso, sýry, ovoce a zeleninu si musíte říkat u pultu. A tak se Jirka naučil spoustu nových slovíček, a já jsem si konečně procvičila španělštinu. Každopádně jsme narazili i na ovoce, která jsme předtím v Česku nejedli, třeba žluté kiwi anebo citronko-meruňku (oranžové a kyselé, oválné, cosi). 

víte někdo, jak se to jmenuje? My jsme to zapomněli. :D 

Níjar je tak malý, že se potkáváme velmi často stále s těmi stejnými lidmi. V obchodě prodávají dva muži, jeden z toho dělá ministranta v kostele, a tak se den co den vesele zdravíme. Na náměstí si denně hraje parta dětí, z čehož nás někteří také oslovují a zdraví - o České republice prý bohužel neslyšeli, a myslí si, že jsem ze Švýcarska. (To mě těší. Asi vypadám bohatě :D )

V okolí vesnice žádné jiné obchody než Spar nejsou. Bez auta není snadné dostat se do většího supermarketu, které jsou minimálně deset kilometrů odsud, a tak se musíme spokojit s tím, co je. Ono by to bylo jednoduché, kdybychom byli bývali jedli maso. Jenže my maso nejíme, a potraviny jako tofu, soja anebo sejtan, na to si tady místní budou muset počkat. A možná to sem nikdy nedojde. Takže jsem hodně změnila styl vaření. Často jíme luštěniny, indickou kuchyni, zeleninové polévky anebo mražené pizzy se sýrem. A o dost méně jíme brambory nebo rýži s nějakým ,,náhradním masem''. 

vesnička Huebro

Jinak to není úplná díra světa. Jsou tady dvě pekárny, jedna cukrárna, dva butiky s oblečením, pizzerie a asi čtyři další kavárny / bary / podniky /.

Místní jsou vyhlášení svoji keramikou, takže na každém rohu najdete obchůdek s barevnými hrnečky, mističkami, talířky, vázami apod. Těch obchodů je tu tolik, a lidí tak málo, že mi zůstává rozum stát nad tím, jak se můžou uživit. Kdybychom necestovali jen s jedním batohem, tak bych si něco koupila. Nechci však x měsíců tahat na zádech keramiku, a tak se s puntíkatými mističkami loučím. 

V okolí jsou jen hory. Nad námi je ještě jedna vesnička. Huebro. Je to ještě menší vesnice, než ta naše. Není tam nic. Jedna hospůdka, otevřená jednou za sto let, jak se babče chce, ale když zazvoníte, tak vám za dvě eura vydá chlazené pivko. Také je tam kostel, a asi deset domků. Úplný konec světa. No a pak jsou tady v dálce vidět skleníky. Spousta spousta skleníků, protože se v Almeríi pěstuje ovoce a zelenina pro celou Evropu. 

místní hory a potůčky - ruta de aqua

Výhodou v této době je, že můžeme chodit v podstatě bez roušky. Projdeme tři ulice s nasazenou rouškou, pozdravíme dvě babičky, a jsme v horách, kde nikdo není. Můžeme volně a svobodně dýchat. 

Lidé v Níjaru se živí, jak už jsem zmínila, buď keramikou, nebo dovozem ovoce a zeleniny (kamioňáci) anebo turismem, pohostinstvím - takže teď, v této době, to není žádná sláva. 

My jsme si pobyt ve španělské vísce užili, ale už se moc těším na civilizaci. Na plné kavárny, tramvaje, muzea, a tak.