Santa Semana - Andalusie

Poprvé jsem slavila Velikonoce v křesťanském duchu. Naše rodina není věřící, stejně tak, jako většina obyvatel Česka. A tak je paradox, že jsme až ve Španělsku pochopili skutečný význam svátku Velikonoc. 

Poprvé jsem slávu zaznamenali na květnou neděli, osm dní před velikonočním pondělím. Před kostelem byla naházená hromádka olivových větví, a každý z přicházejících na mši si jich pár uzmul. Po vzoru ostatních jsme se přidali, a tak nějak jsem tušila, že větve symbolizují palmové listy, kterými v Jeruzalémě vítali Ježíše a jeho příchod.

V kostele se taktéž rozdávaly texty, abychom mohli všichni zpívat. No. Místní asi netuší, jak příšerně zpívám, a jak příšerná je k tomu všemu má španělský výslovnost, ale naštěstí jsme měli na puse roušku, a neslyšeli odkud kvílivé zvuky vycházejí. 

Na úvod jsme faráři zamávali větývkami, a on nás za odměnu pocákal svěcenou vodou. Já jsem se tomu šikovně vyhnula, ale Jirka schytal cákance i za mě. Odpoledne se sešla celá rodina na tradiční velký oběd. Španělé obědvají kolem čtvrté, takže jedli zhruba od půl čtvrté do pěti, a hlasitě si u toho vykládali.

Velikonoční týden se ve Španělsku nazývá Santa Semana, a Velikonoce jako takové Pascua. V kostele na mších jsem si natrénovala spoustu slovíček jako třeba seňor, dios nebo corazon. Jirka tvrdí, že farář opakuje pořád deset slov dokola, ale já jsem měla radost, že významu mše docela dobře rozumím. Upřímně řečeno, oni faráři vážně většinou opakují stále to samé dokola - láska, odpuštění, životní cesta.. , ale naštěstí tady v kostele dost často zpívají, tak to není úplná nuda. 

Během týdne byli mše každý den. Ve čtvrtek byla asi ta nejveselejší, a zrovna jsme ji propásli, protože jsem učila až do osmi hodin. Viděli jsme však za okny, jak se lidé sjíždějí z celé vesnice, nazdobeni, v kravatách a pěkných šatech. Slyšeli jsme, jak se z kostela ozývají kytary, a jak se zpívá Aleluuja. Je to den, kdy měl Ježíš poslední večeři - zelený čtvrtek. 

Na Velký pátek jsme se večer na mši vypravili, a musela jsem se smát. Já, která jsem za celý život byla v kostele jen v Irsku, tam chodím častěji než naši sousedé - místní. Mše však tentokrát tak veselá nebyla. Celé osazenstvo přišlo v černé, na znamení smutku za smrt Ježíše Krista. Farář měl zlaté roucho, vůbec se nezpívalo, a jen jsme se klanili soše Ježíše, kterou čtyři muži i s křížem donesli k oltáři. Byla to docela nuda, ale neodradilo nás to od toho, abychom se do kostela vypravili ještě jednou, a to v neděli. 

Na velikonoční neděli totiž Ježíš vstal z mrtvých a bylo veselo. Opět se v kostele rozeznily kytary, dostali jsme text a zpívali jsme. Myslím, že mi to docela šlo. Znělo to asi takhle: ,,aleluuja seňor, tadadadáá seňor.'' Všichni byli oblečeni do jarních barev - růžová, žlutá, červená, a dokonce i barvy respirátorů a roušek byly místo medicínsky modrých růžové anebo kytkované. 

Po nedělní mši následovaly obědy s rodinou. A Velikonocům byl šlus. Což pro mě bylo velkým překvapením. U nás v Čechách se slaví Velikonoce hlavně v pondělí. Děti chodí s pomlázkou pro barevná vajíčka, čokoládové králíčky a kuřátka, muži šlehají proutky děvčata, a ty je zase polévají studenou vodou. No, sladkosti, nabarvená vajíčka i pomlázky byste tady ve Španělsku hledali marně. Minimálně ve vesnici, kde jsme žili - Níjar. 

V našem obchodě se neobjevila ani jedna čokoládka, lízátko anebo bonbon s velikonočním motivem, a z velikonočních pokrmů si bylo možné v pekárně nakoupit tzv. smažené mléko - je to něco jako pečený puding, roscos de anis - takové kulaté sladké pečivo a další dobroty, které jsme samozřejmě ochutnali, ale nestihli jsme je ani vyfotit, ani si zapamatovat jejich jméno. 

roscos de aniz