Znáte město Sharjah?

Je to město ve spojených arabských emirátech hned vedle Dubaje. A taky jsme tam původně neměli namířeno. viz předchozí článek o tom, jak jsme letěli na Srí Lanku. 

Po přistání v Sharjah jsem už byla naprosto v klidu a smířená s naší situací. Přešla jsem fakt, že jsme tady vůbec neměli být, že nás to bude stát spoustu peněz a všechno. Snažila jsem se myslet jen na příští krok a vzdálenější budoucnost neřešit. Vstup do Emirátů, povolen. Sehnat na bookingu hotel, vyřízeno. Objednat v letištní hale uber, objednáno. Najít to správné auto, offline, v moři lidí a taxíků, splněno. Jakmile jsme se v hotelu úspěšně ubytovali a dostali pokoj, bylo všechno mnohem lepší. Nespali jsme několik hodin, nic jsme nejedli a byli jsme strašně unavení. Padli jsme do postele, snědli zbytky jordánské pizzy, jejíž jméno už jsem stihla zapomenout a usnuli.

Následující den jsme naštěstí ještě nemuseli pracovat, byla neděle. V neděli by se nemělo nic dělat co? Jenže to nesmíte neplánovaně skončit v Emirátech a nevědět, kde budete spát zítra. Usedli jsme k počítačům a začali plánovat.

Jirkovi došla ETA víza hned včera večer. Škoda, že měl ten email osmihodinové zpoždění. Mohli jsme si tu spoustu stresu ušetřit a dnes se opalovat na Srí Lance.

Rozhodli jsme se, že poletíme dalším letadlem. Jsme na Srí Lanku šíleně naštvaní a to jsme tam ještě nikdy nebyli. Proč? Při prvním letu v roce 2019 nám uletělo letadlo, protože jejich aerolinky označují půlnoc a deset minut jako 12.10 AM . Tentokrát nás nepustili do letadla, protože jejich vláda a imigrační oddělení zrušili víza po příletu na místě, kvůli covidu. Víza se mají zařizovat online. Už ale nikde nikdo nepíše, že jim vyřízení trvá místo uvedených 24 hodin celé tři týdny a při urgování dva. V dnešní době, kdy člověk neví, co bude zítra, je to docela poser.

Nádech, výdech. Máme víza, máme tam zaplacené ubytování, a stejně bychom museli někam letět. Zkusíme to do třetice. Ubytování na AirBnB bylo možné zdarma přesunou o těch pár dní, majitelka nám vyšla vstříc a po zprávách se zdá strašně milá. Letenky jsme si koupili, paradoxně jsme letem do Emirátů neušetřili ani prd. Z Jordánska do Colomba to stálo 14 k, a teď asi 13 k. Celkově nás letenka na Srí Lanku teda stála už asi 15 k, když spočítáme všechny tři dohromady. ( Ta první byla z Indie, proto tak levná… )

Zatím nevíme, jak se dostaneme z letiště, protože na Srí Lance nefunguje MHD, prý kvůli covidu, ale to budem řešit až za pět dní.

Kromě toho jsme si museli najít ubytování v Emirátech, do čtvrtka. Můžeme zůstat v tomhle hotelu – Nova Park hotel. Máme krásný velký pokoj, ale je to docela drahé, a tak zkoušíme hledat dál. Našli jsme jiný hotel, kde dostaneme k ubytování i snídani a ušetříme litr. Oukej, jdem tam. V téhle situaci se nám ušetřené peníze hodí, a nasnídáme se na Čecha – pěkně čtyři snídaně a pak už nebudeme jíst. Haha.

Objednali jsme si Talabat – něco jako Damejidlo v Česku. Měli jsme strašný hlad, tak jsme objednali Indii. Jedno kari, placky a rýži, a protože to byla naše první objednávka v SAE dostala jsem na všechno 50% slevu. Wow. Úžasný. Hodinu jsme na jídlo čekali a jakmile se v aplikaci objevily poslední tři minuty do doručení, poslala jsem Jirku dolů před hotel. Vrátil se asi za deset minut, bez jídla. Nikdo prý nepřijel. ,,Pink‘‘ blikl telefon, aby mi oznámil, že objednávka byla stornována. ,,Jak jako stornována?‘‘ normálně už se mi chtělo brečet. Je možný, aby měl někdo tolik dní za sebou smůlu? To se ani nenajíme? Achjo.

Nemohla jsem do Talabat zavolat, protože aktuálně nemám žádný telefon. České ani Jordánské číslo tady nepoužiju. Spojili jsme se tedy s chatbotem a prý nám jídlo přivezou ještě jednou, ale musíme zase hodinu čekat. Neuvěřitelný. To jako nějaký kurýr to naše jídlo vyzvedl, přijel k hotelu, nikde nás neviděl, tak to hodil do koše a zase odjel? Byla jsem nepříčetná, ale co se dá dělat že. A tak jsme si všechno objednali znovu a počkali další hodinu, kdy nám jídlo doručili přímo na recepci hotelu.

Zařizovací neděli jsme zakončili ve městě, u jezera. Setmělo se kolem šesté. Všude samé mrakodrapy, moderní budovy a světla, všechno nádherně čisté. Na zastřiženém trávníku posedávali nebo cvičili chlapi, ženy se zahalené procházely po vykachličkované dlažbě, děti se odstrkovali na vozítkách nebo pospávali v kočárech. Nikde žádné odpadky ani prach. Oproti Jordánsku to byla obrovská změna. Jordánsko byla taková kombinace Španělska a Indie. Všude hodně rušno, prach. Málokdy nějaká zeleň. Všechny budovy byly nízké a pískové. Hodně často se na zemi povalovaly odpadky. Tady? Všechno je naprosto perfektní, jako z katalogu.

Následující den byl pro mě pracovní. Pro Jirku naštěstí tento týden nepřišla žádná zakázka, a tak se o jeden pokoj a jeden stůl podělíme snadno. No. Naštěstí. Ono těžko říct, ale v tuhle chvíli jsme to uvítali. V pondělí většinou nemívám Skype call, ale pracuji na elessons a na podcastu. Ráno jsem vstala brzy, abych dokončila co největší kus práce během dopoledne, před checkoutem.

Zvládla jsem asi polovinu, možná víc, elessons. To znamená opravit ty z minulého týdne a vytvořit a rozeslat nové. V jednu nás čekal check-out. Už nám dvakrát volali, kdy jako hodláme vypadnout. Haha. Asi pět minut před jednou jsem ještě rvala věci do batohu, ale povedlo se. Sbaleno během deseti minut, a přihodila jsem i čaje, kafe a cukry. Přeci to tu nenecháme. A ještě šampony a mýdla. Jirka se mi směje, ale kdoví, co nás ještě čeká. Ještě se to bude hodit.

Přesun do jiného hotelu zařizujeme velice elegantně, jako dva zbohatlíci, taxíkem. Už jsem se zmínila, že je tady vedro jak v pr** , a že venku člověk nevydrží ani pět minut? Ten nový hotel je sice jen kilometr a půl daleko, to bychom došli jako nic, ale v tomhle vedru, v pravé poledne a ještě obaleni krosnama a taškama? To nedam. Je náročné vůbec opustit klimatizované lobby hotelu a přejít do taxíku. Hned se zapotíte.

Dojeli jsme do Tulip Inn. Znělo to honosně, tvářilo se to jako čtyřhvězdičkový hotel. A nakonec? Byl horší než ten tříhvězdičkový, ze kterého jsme přijeli, ale cena byla nižší, takže aspoň že tak. Nejprve nám na recepci řekli, že rezervaci na moje jméno nikde nevidí, a ať se posadím. Byla jsem z toho na prášky. Jak nevidí? Jakože jsme zaplatili čtyřku a budeme spát na ulici? Už jsem zase malovala čerta na zeď, ale pardon, po událostech posledních dní bych se nedivila. Smůla se nám lepí na paty. Čekala jsem, že se nám bude snažit něco vysvětlit, pomoct. Nic. Našla jsem znovu naší rezervaci, přepla telefon do angličtiny a připravovala si slovní zásobu na téma: ,,My jsme to ale už zaplatili!‘‘

Po deseti minutách nám týpek beze slova dal kartu od pokoje a pokynul rukou. Oukej. 

,,Takže no problem?'' Ptám se. Asi ne. Že by nám řekl, kdy a kde je snídaně nebo nás nějak přivítal. Nic. Tak to jsme se na hotelovce neučili. Podle naší třídní by měla mít čtyřhvězda jiné standardy.

Na pokoji to nebylo nikterak hrozné, už jsme zažili horší, ale za tyhle peníze? Koupelna z roku raz dva. Všechno staré, popraskané dlaždice, olezlá sprcha, špinavé zrcadlo. Nic moc. Spíš jako hostel v Polsku než čtyřhvězda v SAE, ale OK. Chyběly nám ručníky. Pokoj byl kuřácký. Na druhou stranu – byl tady stůl, internet fungoval, konvice a čaj – můžeme si dát teplý nápoj. Já nemám sílu ani chuť si stěžovat a stěhovat se znovu. Potřebujeme pracovat. Kdybych však přijela na dovolenou a dostala tenhle pokoj, tak to by si za rámeček nedali. Mají štěstí, že nemam sílu se rozčilovat.

Internet sice frčí, ale zásuvka je jiná. Potřebujeme redukci. Tak tu přesně nemáme. Na recepci nám řekli, že si jí máme koupit. To je úroveň. Obchodní centrum naštěstí bylo přímo před hotelem, takže to zabralo hodinku, i s večeří.

Konečně jsem dokončila všechny elessons a nahrála podcast. Mám odpracováno. Večer se mi už nic nechce, ale musíme něco jíst, a tak se vydáváme do supermarketu pro snídani a vymýšlíme plán na zítra.

Ráno jsem odučila dvě lekce, dodělala nějakou další práci a vydali jsme se na průzkum Sharjah. Chtěli jsme jet autobusem, protože jak říkám, je vedro, ale nepochopili jsme, kde staví, a jak to funguje, tak jsme se rozhodli plížit pěšky kolem domů. Tam byl trošku stín. Běhali jsme tedy od stínu ke stínu, až jsme došli do centra. Nikde jsme nikoho nepotkali. Lidi vychází až večer po setmění. Všechno tady má klimatizaci. Obchody, i ty malé. Kavárny, restaurace, hotely, kancly, auta a dokonce i autobusové zastávky.

V obchodě jsme si koupili take-away z takového toho pultu, kde vám to nandaj do krabičky a zjistili jsme, že je to naprosto luxusní indie a strašně levná. Tak jsme si v parku uspořádali piknik pod palmou a potkali akorát zametače s koštětem. Zpátky jsme chtěli jet autobusem, ale zas jsme nepřišli na to, jak to funguje. Prošli jsme se kolem jezera, poseděli v parku. 

Upřímně? Není tady toho moc k vidění. Výškové budovy, silnice, vodní plocha, upravené parky. To je vše. Žádné památky. Je to strašně zajímavé. Opravdu vystavěné od základů. Žádná historie. Asi.. :-D

Nakonec jsme došli do obchoďáku, abychom se ochladili. Prohlíželi jsme si všechno s velikým zaujetím a nakonec si objednali uber, abychom v tom vedru už nemuseli nikam jít. Večer jsem ještě dodělala nějakou práci, odpověděla na maily a sepsala článek o naší nepovedené cestě na Srí Lanku č. 2. Chtěla jsem pomoct všem, kteří se na Srí Lanku chystají, aby neudělali stejnou chybu jako my. Poukázat na to, že kromě očkování a PCR musí mít pro vstup do letadla i vytisknuté schválení víza. 

A kromě toho si trochu postěžovat a vylít si srdíčko. A co myslíte? Čeho jsem se dočkala? Vděku fakt ne. Totálně se do mě obuli všichni, že jestli se mi to nelíbí, ať na Srí Lanku radši vůbec nejezdím.. miliarda hejtů, že jsem si dovolila říct něco o nefunkčnosti úřadů nebo neschopnosti tamních lidí.

Článek jsem ze skupiny smazala a zase na mě dolehl stres z online prostředí. Před dvěma, třema lety jsem mohla napsat cokoliv. Nikoho to nezajímalo. Lidi buď četli a dali lajk nebo to přešli. Od té doby, co je covid, je společnost tak rozbouřená a naštvaná a útočná. Nevím, jestli je to opravdu tím, ale tolik negativních komentářů, hejtů, rejpání. Vidím to všude kolem sebe. 

Ať sdílíte cokoliv. Možná FB neví jak jinak udržet algoritmy a přimět lidi komentovat? Lidi na sebe útočí, nadávají si, hledají si chyby a upozorňují na ně. Pro mě je to permanentní šikana. 

Vždycky pak přemýšlím, že celý blog a sítě smažu a budu nomád nedigitální. Odhodím všechny technologie, natisknu svoje CV a nechám se v každé zemi zaměstnat. Nebylo by mi líp? :-D

Celý večer jsem z toho byla špatná a naštvaná a smutná. Ani nevím, jaký jsem z toho měla pocit. Cítila jsem se jako blbec. Samozřejmě se pak objevily komentáře, že celý můj blog je úplně nesmyslný a proč cestuju, když mi vadí jiné země, a že jsem rasistka. Úplně šílený. Nikdo se mě nezastal, že jsem chudák, že se nám tohle stalo, ani nepoděkoval, že si na to dá pozor a ušetřila jsem jim čas a peníze. Všichni mě jen kritizovali. Po pár týdnech jsem na FB četla další příběhy lidí, že se jim stalo to samé, co nám. Jen to asi vzali víc s humorem a nestěžovali si. Co já vím. Možná bych měla na blog psát až ve chvíli, kdy vychladnu a moje emoce nebudou ovládat mé psaní. Ale je to můj blog. Můj deník. Píšu to hlavně pro sebe. Takže .. fuck it.

Následující den jsme měli volno. Přehodila jsem své lekce na jiné dny, dvě lekce odpadly, protože jsou studenti nemocní a nakonec je z toho volný den, který se náramně hodí. Když už jsme jednou neplánovaně v Emirátech, mohli bychom tady něco vidět a užít si to, že? 

Pojďme z toho vytěžit maximum a udělat si výlet do Dubaje. Ve škole jsme se učili o sjezdovce v obchoďáku a o nejvyšší budově světa. O sedmihvězdičkovém hotelu Al Arab a také o fontáně. 

Chci to vidět.

>>>> další článek >>>>>>>